Výsledky v prvních letech nebyly příliš uspokojivé. Dětem ze školek se sice v porovnání s vrstevníky z kontrolní skupiny nejprve výrazně vylepšily výsledky v IQ testech. Celkem 67 procent z nich mělo ve věku pěti let IQ 90 bodů a vyšší, v kontrolní skupině dosáhlo stejného výsledku jen 28 procent dětí. Jenže po nějaké době se IQ všech dětí zase srovnalo. Vypadalo to, že pobyt ve školce měl jen krátkodobý pozitivní efekt, který během pár let vyprchal. Vědci se rozhodli, že navzdory tomu budou děti sledovat dál a kromě IQ se zaměří i na další aspekty jejich života. Dobře udělali.
Před takřka šedesáti lety se hrstce tří- a čtyřletých černošských dětí z malého městečka nedaleko Detroitu změnil život. Tihle prckové, pocházející ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí, byli zařazeni do předškolního programu vzdělávání Perry Preschool Project. Ten fungoval mezi lety 1962 až 1967 a děti v jeho rámci nejen chodily do mateřské školy, ale učitelé zároveň navštěvovali jejich rodiče a snažili se je přimět k větší angažovanosti při výchově. Kontrolní skupina dětí z toho samého prostředí takové výhody neměla. Cílem bylo zjistit, zda se předškolní vzdělávání pozitivně projeví na kognitivních schopnostech dětí.
Jak se ukázalo, předškolní vzdělávání mělo na další osudy dětí skoro zázračný vliv. Pro přiblížení pár čísel. Celkem 77 procent z nich dokončilo střední školu, v kontrolní skupině to samé dokázalo jen 60 procent dětí. Ve věku čtyřiceti let pak šedesát procent z nich vydělávalo více než 20 tisíc dolarů ročně. V kontrolní skupině na podobný výdělek dosáhlo jen 40 procent lidí. Účastníci Perry Preschool Project také páchali méně trestných činů, u dívek byla nižší pravděpodobnost, že otěhotní jako náctileté, více z nich vlastnilo automobil či nemovitost a byla u nich větší pravděpodobnost, že si udrží zaměstnání a také manželství.
Co je ještě úžasnější, těch pár let školky pozitivně ovlivnilo nejen jejich osudy, ale i životy jejich potomků. Dokládají to poslední výsledky této dlouholeté studie, jež byly publikovány letos v květnu.
Aniž by vyrůstaly v bezpečnějším nebo výrazně bohatším prostředí, stejně děti těchto dnešních padesátníků s větší pravděpodobností vystudovaly bez přerušení střední školu. Celkem 59 procent z nich pak má stálé zaměstnání na plný úvazek (oproti 40 procentům potomků dětí z kontrolní skupiny). Ekonom a laureát Nobelovy ceny John Heckman, který projekt poslední dekádu vede, dokonce tvrdí, že to jsou právě učitelé v mateřských školách, kdo se na životech dětí podepíše větší měrou než kantoři na středních či vysokých školách. Tomuhle fenoménu se říká Heckmanova křivka. Říká, že každá utracená koruna nebo hodina strávená s dětmi má největší užitek u předškolních dětí, s rostoucím věkem dítěte pak užitek klesá.
Na tuhle poučku si vždycky vzpomenu, když se svými dětmi potkáme na ulici Jardu a Petru. Moje děti hned (bez přehánění) nadšením ječí a zuřivě je objímají. Nejde o jejich spolužáky, Jára a Péťa byli a jsou jejich učitelé v mateřské škole. Není divu, že jsou na ně moje děti tolik fixované. Když jsem si to před nějakou dobou od oka počítal, vyšlo mi, že s nimi strávily v pracovním týdnu víc času než se mnou. V uplynulých čtyřech letech tak tihle dva lidé spoluvytvářeli naprosto zásadním způsobem jejich osobnost. A bezpochyby také osobnosti desítek dalších capartů.
Spisovatel Robert Fulghum kdysi napsal knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Když jsem ji před lety viděl doma v knihovně, pousmál jsem se nad tím povýšeně a ani jsem ji neotevřel. Byl jsem hlupák. Včera jsem si přečetl úvod a zahanbeně musel přiznat, že Fulghum měl naprostou pravdu. Tohle stojí za to ocitovat celé:
„VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
- O všechno se rozděl.
- Hraj fér.
- Nikoho nebij.
- Vracej věci tam, kde jsi je našel.
- Uklízej po sobě.
- Neber si nic, co ti nepatří.
- Když někomu ublížíš, řekni promiň.
- Před jídlem si umyj ruce.
- Splachuj.
- Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
- Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
- Každý den odpoledne si zdřímni.
- Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
- Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
- Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
- A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.“
Osobně si nejsem jistý tím studeným mlékem a teplými koláčky, ale jinak bych to podepsal. Vzpomeňte si na to, až půjdete do školky vyzvednout své děti a važte si práce všech prachmizerně placených učitelek a učitelů, kteří formují osobnosti vašich ratolestí. A ještě jedno si uvědomte. Spousta malých dětí (a platí to i pro Česko) nemá své Járy a Péti, kteří by jim vysvětlili důležitost podobných pravidel, a doma se o nich bohužel nedozvědí. Následky pak neseme všichni. Třeba ve formě vyšších zdravotních a sociálních nákladů nebo nižších daňových příjmů státu. Mimochodem, když američtí vědci propočítávali náklady a výnosy šedesát let starého projektu, vyšlo jim, že každý dolar investovaný do předškolní výchovy dětí se třináctkrát vrátil. Neumím si představit lepší investici.